Kníže Petr Ivanovič Bagration
Pocházel ze starého gruzínského panovnického rodu. Jeho otec, plukovník carské armády Ivan Alexandrovič, byl vnukem kartlijského cara Iesseja, bratra Vachtanga VI., cara Gruzie. Vachtang VI. byl nucen pod tlakem turecké expanze v Gruzii (1. čtvrt. 18. stol.) emigrovat do Ruska. Jeho potomci žili v Moskvě jako knížata gruzínská.
V roce 1782 vstoupil Bagration do armády. Sloužil na Kavkaze, zúčastnil se rusko-turecké války 1787 – 1791. V polské kampani v letech 1793 – 1794 byl v hodnosti majora. Za italského tažení Suvorova v r. 1799 již sloužil v hodnosti generálmajora. V této hodnosti také vstoupil do válečného roku 1805. Tři týdny před bitvou u Slavkova byl povýšen na generálporučíka (16. 11. v bitvě u Schöngraben) a dekorován komanderským křížem Řádu Marie Terezie.
Bagrationův sbor stál na severním křídle spojeneckého uskupení a utkal se s jednotkami francouzských maršálů Murata a Lannesa. Jako jeden z mála velitelů se dokázal po urputném boji odpoutat od nepřítele a konsolidovat své pluky natolik, že mohl krýt ústup celé poražené armády spojenců. Byl také svými současníky hodnocen jako jeden z nejlepších velitelů předvoje či sboru, kterými tehdejší ruská armáda disponovala. V roce 1809 byl Bagration povýšen do hodnosti generála dělostřelectva. Suvorovův žák a Kutuzovův spolubojovník podlehl zranění, které utrpěl v bitvě u Borodina r. 1812.