Car Alexandr I.
Narodil se 13. prosince 1777. Jeho otec Pavel I. vládl pevnou rukou přísného řádu, dlouho však na trůně nepobyl. Zahraniční politika závěru jeho vlády měla charakter příklonu k revoluční Francii, a to byl jeden z hlavních důvodů státního převratu. Dne 12. března 1801 byl po šestiletém panování s vědomím svého syna zavražděn.
Novopečený car Alexandr I. byl štíhlé, urostlé postavy, plavovlasý, s podmanivým úsměvem, vynikal elegancí a příjemným chováním. Ve státních věcech byl však nerozhodný a bylo pro něj typické, že nepříjemné věci nechával raději nedořešené.
Když vznikala roku 1805 třetí protifrancouzská koalice, Rusko se přidalo na stranu Napoleonových protivníků. Alexandr se stal prvním carem od dob Petra Velikého, který osobně vytáhl do boje. Jako vojevůdce byl však příliš ukvapený, chyběla mu rozvaha, lstivost a opatrnost, snadno podléhal vlivu svých stejně mladých pobočníků, jimiž se obklopoval. Neprojevoval dostatek odhodlání převzít vrchní velení nad svými vojsky, a tak je předal zkušenému generálu Kutuzovovi. Nepřestal ale zasahovat do vojenských akcí, čímž dostával velitele do svízelné situace.
Ráno 2. prosince 1805 došlo při bitvě u Slavkova ke známé scéně: „Michailo Larionoviči, proč nevyrážíte vpřed?“ zeptal se Kutuzova. „Čekám, až se shromáždí všechna vojska.“ – „Nejsme přece na cvičišti Carycin lug, kde přehlídky nezačnou, dokud všechny pluky nejsou pohromadě!“ – „Právě proto, Vaše Veličenstvo, že nejsme na Carycinské louce. Když však rozkážete…“ – Rozkaz byl vydán a porážka rusko-rakouských vojsk se stala pověstnou.
Po dalších porážkách u Jílového a u Friedlantu roku 1807 a vnuceném tylžském míru s Francií Alexandr soustředil své zájmy jinými směry. Posílil své pozice na turecké frontě a válkou se Švédskem připojil k Rusku roku 1809 Finsko. Vývoj však spěl k dalšímu střetnutí s Francií. Došlo k němu v roce 1812 při Napoleonově neslavném tažení do Ruska. Alexandr, poučen z dřívějších nezdarů tehdy předal velení zcela do Kutuzovových rukou a pravil:“Co se mne týče, myji si ruce…“ O tehdy již 67 letém generálovi se říkalo, že celé tažení prospal. Na koně usedl s vypětím všech sil jen několikrát. O jeho vojevůdcovském umu však svědčí totální porážka Napoleonovy armády.
V „Bitvě národů“ u Lipska roku 1813 stál Alexandr po boku dalších evropských panovníků v protifrancouzských řadách. Po Napoleonově abdikaci a vyhoštění na ostrov Elba se stal jedním z vedoucích činitelů Vídeňského kongresu, který měl rozhodnout o novém uspořádání Evropy. Jednání se však protahovala a Napoleon se zatím vrátil do Francie ke svému „stodennímu císařství“, definitivně zakončeném bitvou u Waterloo v červnu 1815.
Koncem téhož roku se Alexandr stal iniciátorem a spolutvůrcem Svaté aliance Ruska, Rakouska, Pruska a několika menších států, která měla zajistit ochranu panovníků „z milosti Boží“ před „revolučními úklady“. Posledních deset let Alexandrovy vlády pak již bylo jen pokračováním v kurzu, nastaveném v roce 1815. Alexandr I., car vší Rusi zemřel téměř na den přesně dvacet let po slavkovské bitvě, 1. prosince 1825.
